LZ-129

L.Z.129 - Hindenburg
Jméno/označení (písmo F8):
Země: Německo
Konstruktér / Výrobní podnik:
Technické údaje
délka: 244 m
průměr/výška: 40 m / ?m
objem: 200 000 krychlových metrů
rychlost: max. 135 km/hod
motory: 4 ks na těžký olej

Popis:

Na stavbu kostry se spotřebovalo 22 km trojbokých nosníků, 70 km duralových profilů a 135 km ocelového drátu. Trup pokrývalo 27 tisíc čtverečních metrů tkaniny napuštěné ochranným hliníkovým barvivem.

Z trupu vyčnívalo pouze kapkovité velitelské stanoviště pod přídí, kam se sbíhalo ovládání kormidel, motorů, zátěžových nádrží a dalších zařízení. Uprostřed lodi byla nezávislá elektrocentrála o výkonu 30 kW zásobující desítky elektromotorů, čerpadel, ovládání antén, výtahů, kuchyňského zařízení, vysílací stanice a navigační přístroje a také stovky žárovek v kabinách a koridorech.

Prostory pro cestující byly zabudovány přímo do doutníkového trupu ve dvou palubách. Na horní bylo 25 kabin se dvěma lůžky, s mycím stolkem, přívodem teplé a studené vody. V zadní části této paluby byla 14 metrů dlouhá jídelna, v přídi obytná hala, písárna a čítárna. Na dolní palubě byl sprchový kout, kuchyně a kuřárna jištěná bezpečnostním zařízením (náplní nosného tělesa byl vodík, protože na nehořlavé hélium uvalil jediný výrobce - USA - embargo). Zde se také nacházely kabiny mužstva. Na bocích trupu se táhly prosklené vyhlídkové paluby. Při záoceánských letech bylo na palubě kolem sta osob, na kratších plavbách jich však mohlo být i 150.

Provoz
První let
Činnost
Poslední let/ukončení provozu: 6. května 1937

Havárie
6. května 1937
Explozi bylo slyšet 15 mil.
Z 97 lidí na palubě zahynulo 37

Vyšetřování

Göring vyvíjel na vyšetřovací komisi z propagandistických důvodů nátlak, aby zavrhla teorii o sabotáži. Po třiceti letech se vynořila doměnka, že jí spáchal mladý mechanik Erich Spahl, plavovlasý modrooký antifašista, který při havárii uhořel. Má teorie: sabotáž, exploze měla proběhnout v hangáru, ale zpoždění způsobené nepříznivým počasím způsobilo, že k ní došlo ještě, když byli cestující na palubě, při přistávání.

Můj článek pro Právo, prosinec 2001:
Co v učebnicích nebylo

Podivný konec éry zepelinů

LZ-129

Obrovská vzducholoď se majestátně sunula nad letištěm v americkém Lakehurstu za obdivné pozornosti davu diváků, novinářů, reportérů a kameramanů. Necelá stovka lidí na jejích luxusních palubách se za pár okamžiků bude moci pochlubit, že překonala Atlantik vzduchem. Pak však zahřměla mohutná exploze a více než čtvrt kilometru dlouhý trup se změnil v ohnivou smršť. Zkáza dopravní vzducholodi Hindenburg 6. května 1937 bývá označována za jeden z velkých přelomů v letectví - zkončila éra vzducholodí a vlády nad nebem se s definitivní platností ujala letadla těžší než vzduch. Katastrofa, při níž z 97 lidí na palubě v ohni zahynulo 37 osob, měla být důkazem nespolehlivosti a nebezpečnosti těchto plavidel. Ve skutečnosti je kolem tragédie celá řada nejasností a mnohé nasvědčuje tomu, že šlo o sabotáž.

Nepřekonaný div techniky

Už od časů hraběte Zeppelina mělo Německo v konstrukci velkých vzducholodí s pevnou kostrou před ostatním světem značný náskok. Během první světové války vzbuzovaly armádní i námořní zepeliny hrůzu a vázaly na sebe značnou část letectva Spojenců. Po krátkém poválečném zákazu stavby se Německo pod vedením dr. Hugo Eckenera soustředilo na stavbu luxusních dopravních vzducholodí. Loď LZ-127 překonávala s pasažéry jeden rekord za druhým - a LZ-129 Hindenburg ji měl ještě o mnoho překonat.

Hindenburg byl technickým divem, který patrně zůstane svým způsobem navždy nepřekonaný. Na stavbu kostry se spotřebovalo 22 km trojbokých nosníků, 70 km duralových profilů a 135 km ocelového drátu. Trup pokrývalo 27 tisíc čtverečních metrů tkaniny napuštěné ochranným hliníkovým barvivem. Z trupu vyčnívalo pouze kapkovité velitelské stanoviště pod přídí, kam se sbíhalo ovládání kormidel, motorů, zátěžových nádrží a dalších zařízení. Uprostřed lodi byla nezávislá elektrocentrála o výkonu 30 kW zásobující desítky elektromotorů, čerpadel, ovládání antén, výtahů, kuchyňského zařízení, vysílací stanice a navigační přístroje a také stovky žárovek v kabinách a koridorech.

Létající palác LZ-129, jídelna

Prostory pro cestující byly zabudovány přímo do doutníkového trupu ve dvou palubách. Na horní bylo 25 kabin se dvěma lůžky, s mycím stolkem, přívodem teplé a studené vody. V zadní části této paluby byla 14 metrů dlouhá jídelna, v přídi obytná hala, písárna a čítárna. Na dolní palubě byl sprchový kout, kuchyně a kuřárna jištěná bezpečnostním zařízením (náplní nosného tělesa byl vodík, protože na nehořlavé hélium uvalil jediný výrobce - USA - embargo). Zde se také nacházely kabiny mužstva. Na bocích trupu se táhly prosklené vyhlídkové paluby. Při záoceánských letech bylo na palubě kolem sta osob, na kratších plavbách jich však mohlo být i 150.<úp>

Němci sice museli plnit své vzducholodi nebezpečným vodíkem, nepovažovali to však za tragédii, protože za několik desetiletí provozu zepelínů v nejtěžších podmínkách (včetně válečných) získali neocenitelné zkušenosti. Graf Zeppelin i Hindenburg byly sice stavěny tak, aby mohly být neseny i héliem, avšak to USA nikdy neuvolnily. Létalo se proto s vodíkem a dlouhá kariéra Graf Zeppelinu ukazovala, že to jde. Když však před zraky fotografů a kameramanů explodoval Hindenburg, nebylo nic lehčího, než tvrdit, že příčinou byl výboj statické elektřiny, který zapálil vodíkovou náplň nosného tělesa. A datum 6. května 1937 vešlo do dějin jako konec jedné éry ve vzdušné dopravě.

Nehoda nebo sabotáž?

Ve skutečnosti je však tato často opakovaná "pravda" možná mylná. Nejen proto, že se statickou elektřinou se při konstrukci zepelinů počítalo. Podivné jsou i některé okolnosti vyšetřování katastrofy. Existují důkazy o tom, že němečtí členoví vyšetřovací komise měli na přímý příkaz Göringa potlačovat všechny indicie, které by nasvědčovaly jiné příčině než "přirozené" katastrofě. Žádné přímé důkazy o sabotáži se sice (možná právě proto) nedochovaly, těch nepřímých však je celá řada.

Na prvním místě je výpověď mnoha svědků, kteří těsně před explozí viděli záblesk uvnitř zadní části trupu v místech, kde jím procházel servisní koridor. Spíš než statická elektřina mohla být jeho příčinou malá nálož, která vodíkovou náplň zapálila. Odpůrci teorie sabotáže poukazují na to, že takovou nálož mohl umístit jen někdo z posádky, a v takovém případě by seodsoudil k téměř jisté smrti. Ve skutečnosti však měla loď v okamžiku exploze už několik hodin odpočívat v hangáru. Nepřízeň počasí u amerických břehů však způsobila zpoždění a pachatel při přistávacím manévru nemohl opustit své stanoviště, aby akci přerušil.

Podle některých teorií byl pachatelem údajné sabotáže mladý mechanik Erich Spahl, plavovlasý modrooký antifašista, který při havárii uhořel. Vadilo mu, že loď "vyzdobená" hákovými kříži slouží jako létající reklama na Hitlera po celém svět. Dokonce i při smutečním obřadu na počest obětí katastrofy v USA byly rakve zdraveny hajlováním a zdviženými pravicemi...

Ani katastrofa v Lakehurstu však neznamenala konec velkých vzducholodí. Němci ještě stačili dokončit a zalétat sesterskou loď Hindenburgu LZ-130 Graf Zeppelin II a rozestavěli LZ-131. Skutečným koncem bylo vypuknutí druhé světové války, kdy nechal Göring všechny lodě sešrotovat a hliník použít na výrobu letadel. Po válce sice oblohu na Atlantikem skutečně opanovala dopravní letadla, ovšem o pohodlí, jak měli cestující zepelinů, si mohou jejich pasažéři nechat jen zdát. Projekty velkých létajících lodí se objevují stále, takže je stále ještě naděje, že 6. květen 1937 nebyl koncem, ale jen přerušením jedné velké éry.

Jan Novák